Ukrajinské básně z Čech od autora postřeleného na Majdanu

Nový web o historii i současnosti česko-ukrajinských vztahů Myaukrajina.cz.

Před třemi roky se mohlo zdát, že i takovouto knížkou začíná cosi nového ve vzájemných vztazích.

Černilevskyj, S. (2014): Českyj zošyt.
Praha, Akropolis.
Stran 201 (7).
ISBN  978-80-7304-177-9

Dva průstřely pravé ruky a k tomu zraněná noha byly pro čtyřiašedesátiletého básníka a vysokoškolského učitele Stanislava Černilevského odměnou za starost o vlastní studenty. Autor, vyučující na katedře televizní režie kyjevské divadelní, filmové a televizní vysoké školy, se 19. února 2014 vydal do centra Kyjeva varovat je před nebezpečím, které Majdanu rostoucí měrou hrozilo. Zřejmě už provždy „neznámý střelec“ mu tam způsobil pět nesnadno léčitelných zranění.

Černilevskyj byl poté vybrán do skupiny 39 Ukrajinců, převezených letecky do Prahy a léčených v českých nemocničních zařízeních v hlavním městě i jinde. Patřil k těm šťastnějším, komu snaha lékařů pomohla. V závěrečné básni, doplněné do už vysázené knihy 6. července 2014, vzpomíná autor jiného zraněného z Majdanu, Jurije Sydorčuka, který nedlouho předtím zemřel v olomoucké nemocnici. Do Prahy se Černilevskyj vypravil ještě v říjnu 2014, po vydání své sbírky. Pokud se nemýlím, byly ohlasy této knihy u nás minimální. Pokusme se proto zjistit, zda a čím může zaujmout dnes.

„Český sešit“ je název trochu klamavý – jde o sbírku rozsáhlou. V době svého nemocničního a rehabilitačního pobytu v Čechách, který trval 78 dní, napsal Černilevskyj 146 básní, skoro dvě tak připadají na jediný den. Díky soustavně uváděnému datu vzniku básní lze však snadno zjistit, že velký díl básní vnikal postupně, v několika časových etapách. Odkud se vzala tato výbušná snaha rozmluvit se v cizí zemi ve verších? Černilevskyj nepatřil po vydání své prvotiny v r. 1984 (ve stejném roce debutoval Ivan Malkovyč) k básníkům zaplňujícím knižní trh dalšími a dalšími opusy. Zdálo se spíše, že se z určitého důvodu odmlčel.

Sbírka z r. 2014, uvedená citátem z Dantova „Pekla“, je rozdělena do sedmi kapitol. U nich volil Černilevskyj motta z uznávaných ukrajinských básníků minulosti i přítomnosti, na jejichž tvorbu v jistém směru navazuje. Čtení autorových poselství není snadné. Rozhodně se mi nezdá, že by mohla být sbírka určena širokému čtenářskému okruhu, jak se uvádí v tiráži. Nejde ani tak o její rozsah, jako o značnou jazykovou i myšlenkovou složitost. I čtenář, který zná ukrajinštinu lépe než průměrně, se prodírá autorovým básnickým světem nesnadno a škobrtá, i když si vezme k ruce slovník – to se stalo ostatně i autorce ilustrací ke knize. Černilevskyj má přitom silné rodové vazby k polskému světu (jeho otec měl neukrajinské jméno Boleslav), píše však ukrajinsky a tento jazyk zná do detailu.

Snaha proniknout verši Černilevského je ztížena i tím, že je to básník povýtce intelektuální, někdy snad až příliš. Počet jeho odkazů na ukrajinské a evropské kulturní činitele mnoha staletí, ale i na mytologické a biblické reálie, je překvapivě velký.

Podstatná část nemocničně-rehabilitující poezie Černilevského je věnována problémům úzce osobním, vnitřnímu dialogu i osobnímu vztahu, nemilosrdně na dálku rozpitvávanému – do tohoto hájemství autorovy poezie však vstupovat nechci. Svět osobní se však výrazně prolíná s problémy vnímání celosvětového vývoje, v němž autor reflektuje nástup Armagedonu – snad v trochu jiných souvislostech než ti, kteří jej spojují s nebezpečím ze strany muslimského světa.

Černilevskyj psal v Čechách jen výjimečně básně věnované Majdanu a jeho důsledkům včetně ruského vpádu na ukrajinské území, ač na několika místech hněvivě komentuje tyto události, o kterých se dovídal i v Čechách. Nedělá to však plakátovým způsobem – řinčivý a prázdný vlastenecký patos je mu cizí. Ukrajina je v básních Černilevského přítomna také prostřednictvím světa českých Ukrajinců, Ukrajinek a jejich dětí, kteří Černilevského i jeho druhy v Čechách obklopili a podporovali. Postupně narůstající národnostní menšinu tu nacházíme zpodobenu tak, jak ji neznáme. Po příkladu Ukrajiny dokázala vytvořit také v Čechách silné volontérské hnutí.

V neposlední řadě je „Český sešit“ specifickým svědectvím o Čechách a jejích obyvatelích, vnímaných v takto zvláštní životní situaci. Zaujmou odkazy na několik českých autorů – Černilevskyj zjevně četl v době léčení Haška, ale cituje i jeden verš Jaroslava Seiferta a zmiňuje název slavného Kunderova románu; do této sbírky lze přiřadit ještě Franze Kafku. Autor vůbec naslouchal se zalíbením češtině. Oslovilo ho třeba slovo pampeliška, ale i jména českých žen, se kterými se setkal v Janských Lázních (nechybí ani Radulilinka!). Hned za vyznáním těmto jménům následuje báseň o už zmíněných ukrajinských volontérkách: také jejich, odlišná jména jsou tu vyjmenována. Překvapí okouzlení, které v autorovi vyvolaly české dechové orchestry, jež mívaly analogii i v Ukrajině. Poukázat je však třeba především na báseň plnou vděčnosti, věnovanou českým lékařům a zdravotním sestrám (napsána v motolské nemocnici 11. 4. 2014), i na tu trochu pozdější, připsanou reanimatoložce Iloně Krčové z Janských Lázní. Jakési pozitivní resumé, dané seznámením s českým světem, zaznívá i v autorově úvodu ke sbírce.

Jak ještě se autorovi propojil český a ukrajinský svět? Geograficky (prostřednictvím Dněpru, Dunaje a Vltavy) i historicky (díky obrazu Husa a Ševčenka) hned v úvodní básni. Ve chvíli, kdy poprvé uslyšel jméno řeky Úpa a jemu i ostatním léčeným Ukrajincům se hned vybavila, jistě v pozitivních konotacích, zkratka Ukrajinské povstalecké armády – UPA. A nakonec v situaci téměř mystické, kdy spolu s dvěma kolegy vynášeli na krkonošskou Černou horu modrožlutou ukrajinskou vlajku – báseň o tom ani nepůsobí jako kýč...

Snad se mi podařilo aspoň trochu naznačit, že Černilevského sbírka je kromě jiného cenným dokumentem okamžiků, kdy se Ukrajina vydala nečekaně na jinou, velmi nesnadnou cestu a v Čechách se začínaly projevovat snahy pochopit to a pomoci. Něco z toho nám vydrželo i po třech letech a mělo by, či spíše musí vydržet i nadále.

Zdroj a více info na https://www.myaukrajina.cz/taxonomy/term/99